Modelová situace: na oko spořádaná rodina, jednou za čas přijde agresivní otec, matka už preventivně zamkne děti do dětského pokojíčku, nicméně otec je důsledný, rozbije třeba sklo ve dveřích, maminka odvede děti k sousedům... Druhý den ráno jakoby nic. Co se má dělat v takovém případě?
To, že to děti nevidí, neznamená, že toho nejsou svědky. Vidí následky – rozbité věci, zmlácenou matku a hlavně vidí, co se dělo předtím a co se děje potom. Podle výzkumů, pokud jako dítě žijete v rodině, kde se odehrává domácí násilí, bez ohledu na to, že nejste jeho primární obětí, máte stejné následky, jako kdyby někdo týral vás.
Je vyšší pravděpodobnost, že budete v budoucnu buď pachatel, nebo si najdete někoho, kdo je pachatel, za svého partnera, nebo že budete týrat své děti. To, že to vypadá, že se druhý den nic neděje, je navenek. V okamžiku, kdy žijete s násilníkem, nemůžete si jen tak dovolit říct o pomoc a odejít. Existují velmi komplikované mechanismy, které vám v tom zabrání, i když jsou laicky nepochopitelné. Ale psychologicky jsou pochopitelné a prozkoumatelné.
Zákon říká, že pokud víte, že dítě někdo týrá, máte oznamovací povinnost. Češi jsou takoví, že nahlásí každé auto, co parkuje na chodníku, a volají na policii v deset nula tři na večerní party u sousedů, ale to, že někdo týrá děti, nehlásí, protože nechtějí být za práskače.
Důležité je si uvědomit, že nemáte povinnost shromažďovat důkazy a něco prokazovat. Stačí, že řeknete, že si myslíte, že se to tam děje, a dokazování dělá policie.
Celý rozhovor