Europarlament vyzval k ratifikaci Istanbulské úmluvy. V Česku se zatím nedočkala ani přijetí, ani pochopení

Přestože byla smlouva o přijetí Istanbulské úmluvy podepsána již před lety, některé státy EU ji stále neratifikovaly. Patří k nim i Česká republika, která se tak řadí po bok Bulharska, Maďarska, Litvy, Lotyšska a Slovenska.

Jde o právně závazný nástroj, který si klade za cíl předcházet a bojovat proti domácímu násilí a násilí na ženách. A to na mezinárodní úrovni.

Úmluvu za Evropskou unii podepsala v roce 2017 česká eurokomisařka Věra Jourová. Co se však týče přistoupení k Úmluvě, EU tak učinila jen v omezené míře. Rada EU argumentuje tím, že je potřeba počkat na ratifikaci všemi státy sedmadvacítky. Již v říjnu 2021 však Soudní dvůr EU konstatoval, že jde o neoprávněný požadavek.

Nyní proto europarlament odsouhlasil výzvu, ve které vyzývá Radu, aby přestala čekat na zbylé státy a Úmluvu ratifikovala. Učinil tak po 2,5hodinové přestávce, kterou způsobil protest kurdských aktivistů přímo ve sněmovně.

ČR nedává ženám najevo, že je tu pro ně

Ratifikaci Istanbulské úmluvy podporují i čeští europoslanci z řad Pirátů, Úmluva je podle nich důležitým krokem směrem k svobodnější a rovnější Evropě, a vyzývají k ratifikaci nejen EU jako celek, ale i Českou republiku.

S tím souhlasí i poslankyně sněmovny ČR Barbora Urbanová (STAN). „Vnímám ji jako další důkaz toho, že jsme v rámci Evropy divní,“ popsala pro redakci. Česko svou laxností podle Urbanové vysílá signál, že „nedává ženám, které jsou oběťmi násilných činů, najevo velký zájem být tu pro ně“.

„Jako spoluzakladatelku Pod Svícnem (projektu, který si klade za cíl edukaci společnosti a změny legislativy v oblasti domácího násilí – pozn. red.) mě to štve, protože s oběťmi domácího násilí jsem denně v kontaktu a ony si skutečně připadají samy,“ popsala.

Národní opatření stačí, zní od konzervativců

Naopak odmítavě se k úmluvě postavila europoslankyně Michaela Šojdrová. „Hlasovala jsem proti usnesení, které z Istanbulské úmluvy dělá hlavní nastroj pro potírání násilí a porušuje princip subsidiarity,“ uvedla na dotaz EURACTIV.cz.

Istanbulská úmluva podle Šojdrové sice obsahuje řadu důležitých opatření pro potírání násilí, ta však provádí ČR i většina dalších zemí EU v rámci svých vlastních zákonů. „Její ratifikace je tedy již překonaná v čase.“

„Za důležitější než debatu o Istanbulské úmluvě proto považuji konkrétní kroky, prevenci, výchovu a nulovou toleranci násilí na ženách, dětech, bezbranných a slabých. A také pomoc obětem,“ dodala poslankyně.

Podobně se na situaci dívá i Alexandr Vondra (EPP, ODS), který také hlasoval proti návrhu. „Jednak naše přistoupení k úmluvě považuji za zbytečné, protože otázky násilí řeší náš trestní zákoník. A za druhé se kritický stavím k genderové ideologii, jíž je text plný,“ sdělil redakci.

„Nechci se dožít toho, aby nám nějaký rozumbrada z evropských soudů rozhodoval o tom, zda na Valašsku slaví lidé velikonoční pomlázku korektním způsobem. Přistoupením EU (k Istanbulské úmluvě) k tomu může být nakročeno.“

Potřeba je celoevropské řešení, shodly se expertky

Pirátská europoslankyně Markéta Gregorová (Piráti, Zelení/ESA) naopak vidí smysl úmluvy v tom, že přináší celoevropské řešení. „Statistiky odhadovaného domácího, genderově podmíněného a sexualizovaného násilí se významně podobají takřka ve všech zemích,“ uvedla Gregorová.

Upozornila především na zhoršení situace domácího násilí napříč celou Evropou, která přišla v návaznosti na pandemii covidu-19. „Jde tedy o problém, který musíme – stejně jako pandemii – řešit koordinovaně.“

„Domnívám se, že není možné řešit věc pouze vnitrostátně,“ uvedla pro redakci advokátka se specializací na domácí a sexualizované násilí Lucie Hrdá.

Istanbulská úmluva naopak přihlásí Česko k tomu, že problém s domácím a sexualizovaným násilím vůbec vnímá a bere jej vážně. „Objektivně tak řekneme, ano, chceme to řešit a řešit to budeme.“

Na národní úrovni se naopak v minulosti objevila snaha omezit práva žen. Stalo se tak v Polsku, jehož současná vláda přistoupila k omezení práva na potrat. A to pouze pro ženy, které se staly oběťmi znásilnění.

Polsko k tomuto omezení přistoupilo i přes přijetí Istanbulské úmluvy. U té sice nějakou dobu uvažovalo o jejím vypovězení, nakonec tak ale neučinilo.

Středeční zpráva Evropského parlamentu podle Gregorové pamatuje i na situaci v Polsku a další možná podobná omezení ženských práv. „V několika bodech odsuzuje polský přístup k Úmluvě, stejně jako snahy polských představitelů nahradit Úmluvu nějakým konzervativním paskvilem,“ vysvětlila.

Úmluva se již osvědčila jinde

Smlouva také podle Urbanové přináší jednu definici klíčových pojmů pro všechny země. „Definuje pojmy jako domácí násilí, či znásilnění tak, aby se sjednotily napříč Evropou.“

Stejný význam Úmluvě přisuzuje Gregorová. „Já osobně, i my jako Piráti vnímáme jako největší přínos Úmluvy tolik potřebnou redefinici znásilnění, se kterým má České republika vážný problém, vzhledem k tomu, jak málo incidentů je nahlašováno a jak málo nahlášených je spravedlivě potrestáno.“

Hlavní přínos úmluvy nespočívá v tom, že by Česko muselo měnit zákon nebo trestný zákoník. Bylo by ale dotlačeno k tomu, aby například zlepšilo dostupnosti utajených azylových domů pro oběti sexuálního násilí, popsala Hrdá. „Ten nemáme ani jeden, přestože bychom měli mít alespoň jeden v každém okrese,“ dodala.

Dále by bylo také povinné zavést linku pro oběti sexualizovaného násilí, což je taktéž služba, která v Česku chybí.

„Ve státech, kde mají Istanbulskou úmluvu zavedenou, nikde nezavládlo nějaké genderové šílenství, ale naopak se začalo efektivně pomáhat obětem,“ zdůraznila.

To potvrzuje i názor ředitelky České ženské lobby Hany Stelzerové. „Zkušenosti ze zemí, které Úmluvu přijaly již před řadou let, ukazují, že pomáhá zlepšovat systém pomoci obětem, a to na různých úrovních.“

Nabízí proto hned dva příklady dobré praxe. Prvním je Finsko, kde došlo díky Istanbulské úmluvě ke zvýšení počtu míst v azylových domech i jejich plošné dostupnosti a byla zavedena bezplatná nonstop linka. Druhým je Srbsko, kde po ratifikaci Úmluvy vzrostl nárůst nahlášených případů. „Oběti mají větší odvahu vyhledat pomoc,“ vysvětlila.

„Istanbulská“ úmluva, cizí a děsivá

Důvodem, proč Česko kolem Úmluvy chodí jako kolem horké kaše, je špatné porozumění jejímu obsahu. To mají na vině především dezinformace, které komolí význam dokumentu.

„V roce 2016, kdy byla Úmluva podepsána, tyto skupiny šířící falešné a zavádějící informace zde téměř nepůsobily. Bohužel ženská práva a téma násilí na ženách či reprodukčních práv jsou zdrojem odporu vycházející z pravicově konzervativních skupin,“ popsala Stelzerová.

Stigma ale podle ní pramení i z jejího vlastního názvu. Přízvisko „Istanbulská“ si vysloužila historicky pouze z toho důvodu, že ji Rada Evropy podepsala právě tam.

„To bez hlubšího vysvětlení budí strach z něčeho cizího.“

I přesto se ale vnímání témat, kterých se Istanbulská úmluva dotýká, pomalu proměňuje. Nejvíce podle ředitelky za posledních pět let. „Otevřela se diskuse o domácím násilí, zejména v době pandemické krize. Ale rovněž o sexuálním násilí a znásilnění, za které jsou tak nízké tresty, že to především mladé lidi pobuřuje.“

Posun se tak promítá i do politické roviny. „Dnes už politici a političky vědí, že násilí je velký problém a je třeba ho řešit. A přijetí mezinárodní Úmluvy proti násilí je nejlepší způsob, jak ukázat, že nám na řešení opravdu záleží. A ještě se tak přidáme po bok většině evropských států,“ dodala.

Smlouva čeká v šuplíku, násilí pokračuje

Čekání na oficiální souhlas jednotlivých zemí se ale stále protahuje. „Od podepsání Istanbulské úmluvy uběhlo šest let. A během těchto šesti let se obětí násilí staly tisíce žen,“ zdůraznila na úterním plenárním zasedání italská viceprezidentka Evropského parlamentu Pina Piciernová (S&D).

„Mnoho žen ve svém životě zažilo velké množství násilí. Mnoho žen také zemře rukou vlastních manželů. A velká část těchto činů není ani stíhána, ani řešena,“ uvedla švédská europoslankyně Arba Kokalariová (EPP).

„Zločiny, které jsou často hlášeny na policii (…), nejsou vůbec brány vážně. A teď nastává otázka, jak dlouho tomu budeme ještě přihlížet.“

Unie se proto musí podle poslankyně věnovat tomu, co může pro svobodu a rovnost žen na území EU udělat. Nejzásadnějším nástrojem pro boj s násilím na ženách je podle Kokalariová právě Istanbulská úmluva.

„Švédské předsednictví deklarovalo, že toto téma bude jedno z těch nejdůležitějších,“ zmínila. Upozornila také, že členské státy tuto Úmluvu již podepsaly. Švédští zástupci proto chtějí udělat vše pro to, aby zbývající státy dokument konečně i ratifikovaly.

„Tento boj musí být brát skutečně vážně. A musí být přetaven v něco hmotného, v něco opravdového,“ uzavřela politička.